Podporujeme rodiny s dětmi se zrakovým a kombinovaným postižením.

Podpořte je i VY prostřednictvím naší sbírky.

Středisko rané péče SPRP Olomouc

Poskytuje poradenské služby rodinám s dětmi se zrakovým a kombinovaným postižením v Olomouckém kraji a části krajů Zlínského a Pardubického.
Středisko rané péče funguje od roku 1994

Program a cíle Střediska rané péče SPRP Olomouc pracoviště 1 na rok 2012

Působnost:

• Olomoucký kraj, Zlínský kraj, Pardubický kraj

Kapacita:

• 85 rodin (Olomoucký kraj - 51; Zlínský kraj – 25; Pardubický kraj – 9)

Cílová skupina:

• rodiny s dítětem se zrakovým postižením ve věku  0 - 4 roky
• rodiny s dítětem s kombinovaným postižením ve věku 0 - 7let

Počet pravovníků v přímé péči: 6 pracovníků (úvazků 4,0)

Poslání střediska:

• poslání střediska koresponduje s posláním Společnosti pro ranou péči, o.s.
  

Cíle střediska:

Služby regionální raná péče:

Služby nadregionální raná péče:

• a.   Komplexní posouzení potřeb zájemců o službu
• b.   Program stimulace zraku
• c.   Kazuistické semináře
• d.   Kurz pro rodiny - červen 2012 (pořádající středisko)
  

Další aktivity:

• Osvěta, propagace ve Zlínském a Pardubickém kraji
• Depistáž v Olomouckém kraji
• Účast na komunitním plánování: Olomoucký kraj, město Olomouc
• Den otevřených dveří: Listopad 2012
• Placené funkční vyšetření zraku pro neklientské rodiny

Vzdělávání pracovníků:

• povinné dle zákona č. 108/2006 sb. (akreditované MPSV, seminář SPRP, supervize)

Úřední den ve Středisku rané péče SPRP Olomouc: pondělí 10:00 – 14:00

Vznik Střediska rané péče Olomouc (PaedDr. Ivana Melichárková)

Středisko rané péče v Olomouci vzniklo 1.1.1994 vyčleněním ze Střediska v Brně, které do té doby zajišťovalo své služby na území celé Moravy. Od tohoto data nabízelo olomoucké Středisko svou péči rodinám s dětmi s těžkým zrakovým a kombinovaným postižením v celém bývalém Severomoravském kraji.
Zpočátku mělo středisko pouze dva zaměstnance – vedoucí PaedDr. Ivanu Melichárkovou a externí spolupracovnici Mgr. Radmilu Pechovou. Středisku bylo s laskavým svolením p. Příborského poskytnuto provizorní zázemí v prostorách olomouckého Tyfloservisu. Tato nabídka včetně možnosti využívání služebního vozidla byla velkou pomocí v počátku naší práce.
V průběhu roku získalo středisko v objektu I.P.Pavlova 69 prostory vlastní a postupně je zařídilo a vybavilo pro potřeby své a svých klientů (včetně komory pro zrakovou stimulaci). V té době pracovali ve středisku tři pracovníci (I. Melichárková, Tereza Hojná a Tomáš Just) a zajišťovali péči asi u 40 rodin. Středisko nabízelo celou škálu služeb rodinám včetně ambulantní zrakové stimulace, nabídky setkání , seminářů a rehabilitačních pobytů. Vydávalo také časopis „Rolnička“.
V těchto začátcích byla důležitou součástí práce zaměstnanců střediska osvěta, navazování kontaktů s dalšími odborníky a informování veřejnosti.



Z historie SRP Olomouc (PhDr. Dagmar Krutilová)

Do SRP Olomouc jsem nastoupila na jaře 1996 a přechod ze státní instituce do nově se formující neziskové organizace byl opravdu náročný. Služby rané péče v Olomouci se teprve vytvářely a z toho vznikalo množství problémů. V této době to opravdu byla „terénní služba“.
Kanceláře jsme měli v místnosti Tyfloservisu a naše organizace fungovala jako součást České unie nevidomých a slabozrakých. Většinu pomůcek jsme si vyráběli sami a na výjezdy jsme jezdili jen tehdy, pokud nám auto zapůjčil Tyfloservis. Auto už nebylo nejnovější a tak občas jsme končili výjezd už v Olomouci, kdy nás odtahová služba musela zavézt do nejbližšího autoservisu. A protože v té době nebyly moc rozšířeny mobilní telefony (a část rodin neměla telefony), narychlo jsme posílali telegramy s omluvou, že nepřijedeme. Dodneška vzpomínám na cestu, kdy nedrželo sedadlo u řidiče a já jsem cestu do Potštátu a zpět řídila opřená o velký rehabilitační míč.
Přes tyto provozní obtíže to byla doba tvůrčí a s velkým nasazením. Práci v SRP jsme vnímali jako smysluplnou, potřebnou a zajímavou. Velkou podporou pro mne byla spolupráce s kolegyněmi z jiných středisek, zejména z těch, které fungovaly déle než to naše. Díky sdílení společných problémů jsme si navzájem dokázaly pomoci radou i společnou prací.
Začali jsme se učit psát projekty a shánět peníze na provoz, vydávali jsme časopis Rolnička, organizovali jsme každoroční týdenní pobyty pro celé rodiny, na kterých jsme uvědomovali, jak důležitá je pomoc cílená na celou rodinu a ne jen na dítě s postižením. Postupně se nám dařilo lépe zajišťovat peníze na provoz, poskytovat služby s větším důrazem na profesionalitu než nadšení a vytvořit stabilní tým olomouckého střediska. Ráda vzpomínám na bývalou kolegyni Mgr. Lenku Korhoňovou, která přinášela humor a tvořivost do činnosti SRP. Výborná byla i podpora metodického centra v Praze, velkou učitelkou nám byla zejména PeaDr. Markéta Skalická, člověk s obrovskými znalostmi ve zrakové stimulaci. Také Mgr. Terezie Hradílková, PeaDr. Jana Vaculová a milé psycholožky a osobnosti Timea Vidová a Pavla Perglová.
Z moravských kolegyň byla velmi inspirativní Mgr. Ivana Kudelová z Brna a Mgr. Martina Dunděrová a Mgr. Pavla Westová z Ostravy. Společně jsme organizovaly dva každoroční pobyty pro rodiny s dětmi a vyzkoušeli jsme velké množství zařízení a různých způsobů organizace pobytů.
Střediska rané péče v průběhu let přešly k Sjednocené organizaci slabozrakých a nevidomých a nakonec jsme se jako služba rané péče změnili ve Společnost pro ranou péči. Z naší malé a nevyhovující kanceláře jsme se díky pochopení Magistrátu města Olomouce přestěhovali na Dolní náměstí, kde jsme dostali krásné prostory v Hautschildově paláci.
Podařilo se mi oslovit zahraniční nadaci a díky ní jsme získali první auto pro olomoucké středisko. Za těch 9 let, ve kterých jsem pracovala jako vedoucí SRP Olomouc, se naše služba hodně vyvinula, zprofesionalizovala a přetvořila se ve službu kvalitní a potřebnou. Prošli jsme také zkušební inspekcí kvality MPSV a obstáli jsme velmi dobře. Do týmu SRP přišly nové, mladé kolegyně, přibylo nám velké množství hraček, trvale jsme navázali spolupráci s odbornými lékaři a novorozeneckými odděleními. Velké díky patří zejména MUDr. Lumíru Kantorovi z Olomouce ( který se časem stal i členem čestné rady SRP) a primáři MUDr. Josefu Mackovi ze Zlína.
Pokud se ohlížím po těch devíti letech práce v SRP Olomouc, myslím především na desítky dětí, se kterými jsem pracovala a na množství rodin, do kterých jsem jezdila. Byly to krásné i smutné příběhy a na mnohé z těchto setkání si občas vzpomenu. Roky práce v Rané péči pro mne osobně byly krásné i náročné a těší mne další rozvoj této důležité služby i do dalších oblastí, nejenom pro děti se zrakovým či zrakovým a kombinovaným postižením.